Život na zámku aneb Praktikum na koloběžce

Vídeň, odjezd

2009-01-16T07:52:00.000-08:00

Už přes dva týdny jsem definitivně v Česku, vlastně se ty dny snažím raději nepočítat. Až moc by mi to připomínalo, že osmiměsíční dobrodružství mimo domov skončilo. Skoro pět měsíců v Německu, pak tři týdny v Praze, následované dvěma týdny v Polsku-Německu-Francii s tříměsíční konečnou ve Vídni. Když jsem po té dlouhé době otevřela skříně, pracovní stůl, knihovnu, hodně věcí jsem nepoznávala. Vše je zvláštně uložené, bez systému, prostě jak jsem to tam hodila během těch pár dnů, co jsem vždy byla doma.
Nejsem smutná, že jsem doma, ale jsem nostalgická, že nejsem TAM a s NIMI. A nemyslím teď jen Vídeň a kolegy z práce, ale i Německo a lidi, se kterými jsem zažila tolik věcí v uplynulých měsících. Kdykoliv jím špagety, vzpomenu si na spolubydlícího z Jeny Franka, když slyším slovo Krakow, už myslím na Magdu, při poslechu Ti amo si vzpomenu na Silvestr ve Vídni, jak tam lidé tančili a zpívali na ulici a jsem strašně ráda, když mi kolegové z práce napíšou, že jim ta drzá Češka chybí. Byl to úžasný rok a nejen tím, kde jsem byla, ale i koho jsem potkala. Chyběli mi lidé z Olomouce a dost často nebyly růžové dny, kdy se prostě člověku stýskalo a dostal ten pocit vetřelce v cizí zemi, který nikdy nepochopí jejich systém a kterému nerozumí, ale cítím se v zahraničí dobře. Doufám, že to nebyla konečná...

Vídeň, poloodjezd

2008-12-25T11:12:00.000-08:00

Jsou Vánoce a já 23.12. skoro o půlnoci dojela domů. Poslední dny byly hektické, protože pan velvyslanec mi naložil práci, takže jeho jsem udělala a Frankovu ne, ale ten to bral sportovně. V pondělí byl slavnostní oběd v nóbl restauraci, zvláštní jídlo, byla jsem přejedená. V úterý jsem všem originálně dala karlovarské oplatky a prospekty o Olomouci. Vlak v pět jsem nestihla, takže jsem jela až v sedm, přes Českou Třebovou - miluju nové jízdní řády :-(

Doma je to divné. Představa, že po osmi měsících budu tu na dobu neurčitou, mne rozesmutňuje. Stýská se mi po Vídni, po Německu. Do Vídně ještě odjíždím na Silvestra, takže ta hlavní deprese přijde se silvestrovskou kocovinou. Nedovedu si představit nemluvit německy. Vždyť v němčině myslím...snad se brzo objeví příležitost :-)

Vídeň, pořád nestíhám

2008-12-21T03:57:00.000-08:00

Situace se nemění, počet okýnek se nezredukoval, navíc si už ani nestíhám užít Vídeň. Byly stresy s nákupem vánočních dárků, ha...vlastně stresy pořád jsou, protože furt není vše nakoupené. Ve středu jsem přijela na otočku do Olomouce, od pátku jsem na kolejích sama, protože Rumunka odjela už na svátky domů. Byla tu týden její maminka, takže dvojnásobné rumunské nadělení, ale přežito. V knihovně univerzity mám odložených pět úžasných knížek na diplomku, jsem začtená do poloviny první, domů si je vzít nemůžu, bo se mi nechce utrácet 15 euro a navíc asi ani ne všechny se dají domů vzít. Ten systém je takový zvláštní, něco se nedá půjčit, něco jo, ale jen na víkend, kopírky jsou jen na karty (no to je standard), tak je to komplikované a vlastně se mi to zatím ani nechce moc hrotit. Stejně bych s tou diplomkou měla začít od jiného konce než jak začínám. No...v lednu opravdu začínám psát, už jsem lehce nervózní.
Každopádně ve Vídni teď pořád prší, dneska po dlouhé době je země suchá. Včera jsem byla naprosto durch, znechutilo mě to. Dneska ven nemůžu, protože musím pracovat. Ano, nejvyšší šéf institutu si po dvou a půl měsísích vzpomněl, že by mi mohl něco dát a naložil mi natolik, že za ty dva dny, co mi zbývají do praktika, to prostě nemohu stihnout. Tak si tu teď hraju s články o Rusku :-(

Vídeň, nestíhám psát

2008-12-15T16:14:00.000-08:00

Poslední dobou se nedostanu k ničemu pořádnému, na netu mám otevřených milion okýnek, se kterými jsem chtěla něco dělat a furt není čas.
Bylo toho hodně, jednak návštěva Budějovic, pak návštěva Šárky tady a do toho pořád něco ve Vídni, včetně dvou menších osobních krizí. Už se lehce orientuju v knihovně univerzity, snažím se nakoupit vánoční dárky a užít si ty poslední dny, co tu budu. Dneska jsem někdy vyplňovala políčko "datum" a při psaní 15.12.2008 jsem si uvědomila, že za dva týdny končím.

Vídeň, uplynulý týden

2008-12-01T12:28:00.000-08:00

Minulý týden se nic moc nedělo. Štvala mne Rumunka, štvalo mne počasí, ale vše to bylo způsobené tím, že se mi už stýskalo po domově a prostě jsem potřebovala být zase chvilku zalezlá ve svém pelíšku doma a drbat Matese, vidět rodinu a kamarády a vypnout. Naštěstí se to celkem podařilo, takže do Vídně jsem přijela zase spokojená.

Ráno mi ujel vlak před nosem a v práci jsem zívala, ne nudou, ale únavou. Večer jsem šla poprvé pořádně do knihovny vídeňské univerzity, poměrně složitý systém, tak se o tom ještě nebudu rozepisovat, protože to musím pochopit :-)

Graz

2008-11-23T12:59:00.000-08:00

V pátek bylo hrozné počasí. Pršelo, vítr, teplota lehce nad nulou. Výlet naplánovaný už týdny byl v ohrožení, ale naštěstí sobotní ráno vypadalo optimisticky. Cestou sněžilo, ale v Grazu již ne.
Graz je hezké město. Bohužel jsem viděla málo, abych si udělala hlubší obrázek.

Bylo to zejména záslouhou společnosti, že nakonec jsem z Grazu viděla kulové, ale to ponechme stranou. Prostě někdo raději muzea, někdo raději procházky městem, shodnout se je složité a čas letí. Když navíc člověk hodinu hledá, kde se najíst a pak hodinu čeká na jídlo, vyklube se z toho vlastně jen výlet do Grazu za obědem. Takže každopádně se sem jednou musím vrátit. V létě!

Vídeň, Punsch und Glühwein

2008-11-23T12:46:00.000-08:00

V úterý jsem slavnostně ochutnala první letošní punč, lépe řečeno svařené víno. Bylo výborné, už se těším, až ochutnám punč s lesními plody. Měla jsem i lok jablečného punče, ale ten bych musela ještě doslazovat, stejně tak jako příchuď granátové jablko.
Každopádně se teď bude pít hodně, protože ve Vídni je strašná zima!!!

Vídeň, van Gogh

2008-11-19T13:04:00.000-08:00

Bylo na čase splnit povinnost kulturního člověka a zajít na výstavu van Gogha, když už tedy ve Vídni je. Ráno jsem na novinkách četla, že je o víkendech v obležení Čechů a jelikož výstava končí začátkem prosince a ve středu bývá obchod v Albertině otevřen stejně dlouho jako výstava van Gogha, tedy do 21 hodin,tak jsem se rozhodla poměrně spontálně, že se právě dnes zařadím do davu Vídeňanů, co po večerech z práce navštíví Albertinu. Dát sedm euro za jednu výstavu je hodně, ale do umění se prý vyplatí vrážet peníze. No...překvapilo mne, že automaticky nedají audio guide, za to chtěli další 2,5 eura, to už jsem fakt nechtěla. Galerie byla plná, naprosto plná. V cirka 7 místnostech byly ty jeho obrazy - oleje a kresby tužkou. Moc jsem nechápala, co je na nic tak úžasného, asi nemám ten pravý umělecký cit na obrazy, mne vždycky víc bavila architektura. Aby bylo jasno, z van Gogha jsem měla před dneškem v hlavě tak jeho autoportrét, nějaké otepy slámy, slunečnice, nějaké lodičky a obraz jeho pokoje s postelí. Slunečnice a obraz pokoje jsem neobjevila. Ostatní ano. Bylo tam neskutečné množství lidí, což je jedna z věcí, co mne jednoznačně otráví při čemkoliv. V podstatě už za první místností jsem byla znechucená, tak se není co divit, že za hodinu jsem s prohlídkou byla hotová. Je to škoda, ale na takového autora to potřebuje víc místností, aby ty obrazy mohly dýchat, a my, co se na ně koukáme, taky.

Vídeň, Schönbrunn

2008-11-17T13:31:00.000-08:00

Neděli jsem opět strávila u Habsburků. Tentokrát v letním sídle. Schönbrunn není tak okázalý jako Hofburg, z venku moc nezaujme, vevnitř je však nádherný. Zatím v Hofburgu převládá pocit vlády Františka Josefa, Schönbrunnu dýchá atomosférou Marie Terezie. Je až neuvěřitelné vidět v obou těchto sídlech pravé obrazy, které si člověk pamatuje z učebnic dějepisu, neuvěřitelně silný zážitek procházet těmi místnostmi. Člověka to dostane.
Zahrada je obrovská, ale jelikož foukalo,hned jsem vzdala to, že bych si ji prošla. Došla jsem na jeden kopec a stačilo. Bylo by to ideální místo, když jeden ve vztahu vysloví tu hroznou větu "musíme si promluvit", protože ze zahrady se jen tak utéct nedá. V létě to tam rozhodně musí být nádherné, ale teď byly i sochy zazimované, tak to celé nemělo atmosféru.

Vídeň, návštěva Juraje

2008-11-16T13:33:00.000-08:00

Obecně řečeno jsou v životě každého z nás lidé, u kterých si neumíme představit nebýt s nimi v kontaktu aspoň jednou týdně a když je to déle, máme pocit, že se něco děje. Jednou z těchto osob je Juraj, takže jsem byla moc ráda, že si ve svém nabitém programu našel jeden den, aby za mnou přijel. Moc jsem mu toho vlastně neukázala, jen UNO-City a Donauturm, pak klasicky střed Vídně a to jsme ještě vynechali operu, ale hlavně jsme si výborně pokecali a v určitých ohledech jsme si oba dali do žil novou krev. Já to po své malé krizi opravdu potřebovala.
Celý ten den byl v podstatě velmi vtipný, protože na Donau-turm jsme se míjeli se sportovci, co běželi na čas do schodů a bylo jich tolik, že jsme nevěděli, jak se na terasu dostat. Večer jsme přijeli na nádraží a nešla nám otevřít skříňka, díky čemuž Juraj nestihl spoj a dostal se tak domů až ve tři ráno. A hlavně jsme se oba smáli tomu, že mi Juraj měl z Olomouce dovést 7 věcí, ale maminka mne vybavila jídlem, jak Juraj říká, "že bych přežila v atomovém krytu do té doby, než by radioaktivní prach ustal". Byl to moc fajn den.

Vídeň, čtvrteční zamyšlení

2008-11-13T11:04:00.000-08:00

Dneska nebyl dobrý čtvrtek. Obvykle mám čtvrtky celkem ráda, protože už je to skoro pátek, je celkem klid, Martina odchází dřív z práce a obchody ve Vídni jsou otevřeny déle. Dnešní čtvrtek byl blbý. Už jen z toho důvodu, že mi po zdravotní stránce není nejlíp, takže jsem celý den byla utlumená prášky. Od rána pršelo. Anca blokovala koupelnu. Po psychické stránce jsem lehce vyčerpaná.
Šéf s kolegou zrovna dneska měli výbornou náladu, tak pořád vymýšleli ve své kancleláři nějaké blbosti o síle několika decibelů a nebo hráli tenisovým míčkem fotbálek. Já jsem jen seděla na své židli a tiskla materiály. Už první telefonát, co jsem musela vzít, dopadl blbě. Někdo volal a Martina najednou při nadechnutí se nějak zakuckala a nebyla schopná mluvit, tak ta stresová situace dopadla tak, že mi nějaký děda třikrát musel zopakovat své jméno, než jsem ho měla pořádně napsané, takže si o mně asi myslel svoje. Celé dopoledne jsem byla hladová, ať jsem toho snědla sebevíc. Domluvili jsme se, že půjdeme dnes na oběd. Po 14 dnech trocha normálního jídla, po osmi měsících špenát. Polévka i špenát přesolené, což když už řeknu já, je co říct. Ale to bylo jedno, hlad je nejlepší kuchař. Kolegové si všimli, že nějak mlčím. Pravdou bylo, že jsem nebyla schopná udržet pozornost v němčině, nebyla jsem schopná ani udržet pevně příbor-klepaly se mi ruce. Nikdo se nezeptal, jestli mi něco je. Když jsem se asi popáté za poslední půlhodinu omluvila, že jsem něco přeslechla, jen tak mimochodem jsem řekla, že je mi hodně špatně a vzala jsem si asi moc prášků, tak jsem utlumená. Řekli jen aha a pokračovali v konverzaci. Dojeli jsme zpět do kanceláře, já si sedla a pracovala dál. Už to bylo lepší, plný žaludek pomohl. Přesto pokaždé, když někdo vešel do mé kanceláře, hodila jsem trpící výraz. Jen se na mne podívali, jeden dokonce řekl, že jsem chudák. Že by mi někdo navrhl, abych jela domů, to ne. Ne že bych domů potřebovala nutně, opravdu mi už bylo mnohem lépe, ale z principu mne to překvapilo, že mě nechají sedět tam další tři hodiny. Do toho mne naštvalo české ministerstvo zahraničí, kam už tři týdny pravidelně volám a pořád si připadám jako horká brambor.
Martina odešla a hned jak zaklapla dveře, zazvonil telefon a někdo z Bruselu chtěl něco, co ví jen Martina, takže stres - přepojování v rámci kanceláří, hledání v Martině počítači a nakonec ad hoc řešení. Sedla jsem si zpět na své místo a fakt nevěděla, co tam dělám. Na chvilku na mne přišla krize, ale nevěděla jsem, co s tím. Měla jsem chuť seřvat kluky, že pořád něco hulákají vzadu, říct šéfovi, že je mi zle a chci okamžitě domů a vzít prvního psa, co uvidím a podrbat ho za uchem. Ani jedno nešlo, tak jsem jen tupě zírala do počítače a tiskla.
Přemýšlela jsem nad Rakušany a došla k závěru, že fakt divný národ. A nemyslím si, že jen ve Vídni. V podstatě, já ani ve Vídni nepracuji. Jsem ve vesničce, která spadá už pod Mödling, to už je Niederösterreich. Co na tom, že jsou to dvě zastávky příměstským vlakem a človek je ve na půdě Vídně. Všichni mí kolegové jsou z toho okolí, nežijí ve Vídni. Vzpomněla jsem si na rozhovor s jednou Rakušankou tady na kolejích, co pochází z Grazu a studuje japonštinu, že Japonci na cizince jsou vždycky zdvořilí, ale nikoho nepustí do svého blízkého okolí. Trochu mi to připomnělo obyvatelé Rakouska, ochotou neoplývají, ale jsou zdvořilí a když je člověk o něco požádá, tak to udělají. Tedy pokud nejde o jejich finance. Ovšem jde tam cítit ten nádech nedobrovolnosti. Já tady nedobrovolně zdravím "pozdrav Panbůh", i když mi to coby ateistovi moc neleze přes jazyk a taky to nikomu nedávám vyžrat a "dobrý den" skoro nepoužívám.
Zrovna jsem v hlavě přemýšlela, proč někdy nejdeme s kolegy po práci "na jedno" ( se závěrem, protože všichni do práce jezdí autem), když šéf s mým šéfem mi říkali "ahoj zítra". Jakmile za nimi zaklaply dvěře, přišel za mnou poslední kolega a řekl, že jdeme taky, že dneska je blbý den. Souhlasila jsem, svedla všechno na dnešní úplněk a vyběhla do mrholícího počasí.
Cestou jsem pořád přemýšlela, co s tou půlhodinou, co jsem dostala navíc. Unavená jsem byla, ale obchody otevřené a chuť objevovat nové kouty Vídně přítomná. Nakonec jsem se rozhodla, že vystoupím hned o tři zastávky později a mrknu se po okolí, kde vystupuje vždy tolik lidí. Nic tam nebylo. Došla jsem do obchodu a nakoupila si jídlo, smutně jsem konstatovala, že mým směrem nic nejede, tak musím stejnou cestou zpátky a nějak se dostala domů. Vtipné bylo, že když jsem se dívala, kam vůbec jeden autobus jede, tak mne od čtení jízdního řádu vyrušil hlas muže, který mi oznamoval, že to jede za minutu. Slušně jsem poděkovala a jelikož jsem viděla, že nejede směrem, kterým bych chtěla, šla jsem dále v naději, že z té zastávky za rohem to bude lepší. Byla jsem pět metrů od první zastávky a ten pán na mne začal volat, že už ten autobus jede a přidala se ještě nějaká slečna. Tak jsem se otočila, poděkovala, že jdu pěšky (no v tom mrholení mne asi považovali za blázna) a musela jsem se v duchu usmát, že možná to s těmi Rakušany nakonec tak špatné ještě není. Uvidíme.

Vídeň, nedělní odpoledne u Habsburků

2008-11-12T13:03:00.000-08:00

V neděli jsem šla na Hofburg, sama, hezky svým tempem, fotila zvenku, co se dalo, tajně fotila vnitřek, když mne neviděla ostraha a byla jsem sama překvapená, co všechno o Habsburcích už vím ze střední a vysoké, že mne nic nepřekvapilo. Anca mi ještě říkala, abych nebyla překvapená z osobnosti Sisi, ale mne překvapilo maximálně to, že v životě nebyla v dnešním Česku. O její vychrtlosti, inklinaci k Maďarsku, neoblíbenosti ve své době a strachu ze stárnutí jsem už párkrát slyšela. Nejdřív jsem viděla hodně nádobí-stříbrné talíře, pozlacené lžičky, povlečení atd., následovalo Sisino muzeum a nakonec procházka po komnatách. Komnaty samozřejmě krásné, zlato-červené, viděla jsem záchod Sisi, postel Franze Josefa, úplně na mne dolehla ta atmosféra, že před 100 lety tam tudy kráčeli, bylo to majestátné a dokonalé zároveň. Až jsem byla překvapená, že o dva pokoje dál už byl konec, slezly se schody dolů a byla jsem v Hofburgu v křídle, kde bych císařské komnaty fakt nehádala. Příští týden stihnu snad Schönbrunn :-)

Nevídeň II.

2008-11-09T13:12:00.000-08:00

Přátelé, moje katedra má vlastní blog: http://blog.ihned.cz/index.php?p=YKpeso
A kdo umí hledat, najde tam i můj příspěvek :-)

Nevídeň

2008-11-09T12:18:00.000-08:00

To je jen poznámka mimo, ale důležitá!
http://www.euroskop.cz/332/9382/clanek/12-11--topolanek-a-vondra-predstavi-logo-a-vizualni-styl-ceskeho-predsednictvi/

Vídeň, deštivá sobota

2008-11-08T12:00:00.001-08:00

Nic mne nedokáže naštvat tak, jako když si naplánuji procházku a zkazí to počasí. Naštěstí po hodině plahočení s deštníkem pršet přestalo a začalo až večer, klasicky, když jsem byla u Dómu.
Po celodenním kráčení městem jsem utíkala z jednoho obchodu s kabelkami, protože jsem kupodivu konstatovala, že bych byla schopná vánoční dárky pro ženské koupit jenom tam :-) Pak jsem šla na procházku na hřbitov a pak zpět do města. Strategická chyba, šla jsem na Maria-Hilfer-Strasse.
Bylo tam moc lidí. Průvod se plazil pomalu, cestou jsem v průvodu zaslechla bubny a myslela jsem si, že to budou nějací černošští bubeníci, co si přivydělávají v sobotu odpoledne na bohaté vídeňské třídě. Ehm..tak nic...byla ta Hare Kršna. Viz fotka. Už jsem byla znechucená tím davem, ještě horší bylo zjištění, že v davu převažuje východní Evropa. Opravdu, za poslední měsíc jsem neslyšela tolik slovenštiny, polštiny, ruštiny a dalších východních jazyků, které už nerozliším, jako tady. Kde je angličtina, kde jsou Italové, kde jsou španělsky mluvící lidé?
Pak jsem se přesunula na Graben, zkontrolovat obchůdek. V obchůdku bylo mooooc lidí a nenašla jsem tam své vyhlídnuté věci, tak jsem raději odešla hned, abych neumřela smutkem :-(
Výsledek dne jsou dvě zapálené svíčky, koupený nový baťůžek pro mne, dárek k svátku pro ségru a zjištění, že slovo drevokocúr ve slovenštině neexistuje a veverka se řekne veverička.

Vídeň, opět

2008-11-07T11:35:00.000-08:00

Dlouho jsem nepsala, protože jsem se musela učit a pak celý týden jsem byla strašně dodělaná z práce, ani nevím proč. Mé velké plány jít po práci do města vždy vzaly za své a i když jsem do něj šla, nějak jsem únavou neměla náladu procházet se, což dokazuje i to, že jsemm čtyřikrát v týdnu vzala tramvaj na úsek od kolejí k zastávce metra, což normálně chodím pěšky, protože to není daleko. Ani dneska jsem neměla náladu, utahaná z práce a znechucená, že za sýr, šunku, chleba, colu a malé pitíčko jsem dala 8 eur. Je to opravdu hrozné, za 10 eur nakupuju boty na sezónu, za 8 eur jídlo na dva dny. Já vím, já vím..nepřipočítávat. Já nepřepočítávám, já porovnávám s Německem :-)

Každopádně v práci je to teď veselejší, pomáhám s organizací konference a po dovolené se vrátil zakladatel ústavu, ročník 1932. Ve středu si mne zavolal na kobereček, lépe řečeno jsme spolu poprvé mluvili. Chtěl si mne evidetně otestovat, koho si to vůbec do institutu pustil. V rámci taktiky nepustit ho ke slovu, ať se neptá na něco, co nevím, jsem mlela pantem neustále. Vysvětlila jsem mu snad vše, na co jsem si v danou chvíli vzpomněla na téma politický systém ČR v souvislosti s EU. To měl za to, že mne na ten kobereček vytáhl v polední pauze. Každopádně dneska naprosto zbytečně stresoval kvůli pozvánkám na konferenci.Dneska jsme je odesílali, takže jsme byli v práci všichni až do šesti. Zdůrazňuji slovo všichni, slovo šest večer a přidávám slovo pátek...

Přede mnou konečně víkend, hodlám hlavně odpočívat, protože jsem opravdu unavená. Ještě nevím, kam zajdu, no určitě zabulet si do obchůdku Am Graben 15 a pak se uvidí. Tak hezký víkend všem :-)

Vídeň, po měsíci

2008-10-29T13:48:00.000-07:00

Čas letí a už jsem tu měsíc. Ve Vídni s pořád dokonale nevyznám a moc jsem z ní neviděla.
Snažím se najít obchodní centrum, kde by mi bude vyhovovat nakupovat, až začnou pořádné slevy. V metru občas tápu, ale naštěstí orientační body jsou na každém rohu a furt něco jezdí.
Vyznám se ve vesničce, kde pracuju. Vím, že jak vystoupím z vlaku, zahlédnu odbarvenou blondýnu s příšernou taškou připomínající gauč a brunetu ostříhanou na kluka, co hned na zastávce vytáhne cigáro. Bruneta pod kopcem zahne, blondýna půjde přede mnou, cestou potkáme starého pána s černým kokršpanělem a vyhneme se autu, co vyjíždí u sportovního klubu z garáže. Blondýna to cestou střihne přes silnici, kde není přechod a já jdu dál. Když projdu kolem kostela, zrovna budou zvony odbíjet třičtvrtě na devět, podívám se o kousek dál na svítící panel u tatérského centra, kolik stupňů dneska bude a za tři minuty jsem už konečně v práci. Zazvoním, Martina mi otevře a popřeje hezké ráno a zeptáme se navzájem, co jsme včera večer dělaly. Pak přijde Franco, pak Michal a pak Arnold. Michal s Arnoldem chodí ve čtvrtek později, protože spolu ráno hrají tenis. Franco hodně cestuje a má neustále nějaké schůzky, pan velvyslanec měl tři týdny dovolenou a zásadně chodí pět minut před začátkem obědové pauzy. Udělám si čaj do termohrnku a podívám se na maily, kam kdo někoho z institutu zve. Sednu ke svému počítači, rychle kouknu na facebook a maily a začnu pracovat. Čtyři hodiny píšu esej a pak je pauza. Martina jde na oběd domů, Michal taky, Franco s Arnoldem jdou do restaurace, já zůstávám na institutu a jednou za týden jdu na oběd s nima všema. Za hodinu se vrátí a pracujeme dál. O třičtvrtě na šest se zvedám, uklidím po sobě všechny hrnky, loučím se a jdu na nádraží. Ve vlaku jen koukám na krajinu a přemýšlím o blbostech. Když mám čas, jdu do města, tento týden nemám, tak jedu rovnou domů (a učím se). Doma zapnu počítač a kecám s Ancou. Spát jdeme kolem jedenácté, obě vyčerpané z celého dne.

And this is now my everyday life, as simple as it is.

Vídeň, UNO-City

2008-10-26T16:02:00.000-07:00

Konečně jsem se dostala k Dunaji, k UNO-CITY, k politologickému (politickému) srdci Vídně. Ale o tom potom, jetzt schlafen :-)

Tak pokračování:
UNO-City leží na ostrůvku mezi rameny Dunaje. Měla jsem strašně blbý nápad si celý ten ostrůvek projít, protože tam je druhý největší park ve městě. MHD stejně jelo až za 20 minut, tak jsem si řekla, že to zvládnu. Po půl hodině rychlé chůze jsem byla sotva v polovině a už mi byla zima. V parku jsem nafotila typicky vídeňské stromy - palmy :-). Byl tam vždycky roztomilý pejsek na každém trávníku, který upozorňuje pejskaře, že pokud si neuklidí po chlupáčovi, zaplatí 36 euro. Na Donau-Turm jsem nešla, jsem si říkala, že si to nechám na jindy. Pak jsem konečně doťapkala k mezinárodnímu centru, kde je OSN a další organizace. Mooooc velké. Připomnělo mi to Komisi v Bruselu. Pak jsem zjistila, že tam zastavuje metro. Ach jooo...že já se pořádně nepodívala do mapy, že :-) Dojela jsem domů, koukla na film a padla za vlast. Na jednáct hodin.

Vídeň, přituhuje

2008-10-25T22:51:00.000-07:00

Tento týden se nedá nazvat jinak než že ve Vídni přituje, protože:

1. Teploty značně klesly. Ve čtvrtek v devět ráno byly tři nad nulou, nadávala jsem si do telat, že jsem si vzala z Olomouce jen prstové rukavice a ne i ty normální. Koupila jsem si tenisky, protože v balerínách už je fakt zima.

2. V práci jsem upravovala knihovnu, na svoji esej jsem moc nesáhla, tak jen doufám, že opravdu nemusím dodržet ten orientační deadline 30.10. mít hotový celý úkolový lístek. Ani v podstatě nemohu, bo v práci momentálně nefunguje ani kopírka, ani tiskárna, kávovar nefungoval ještě dřív než jsem tam přišla :-(

3. Nějaké asi tříleté dítě mi nadávalo. V obchodě pobíhalo sem a tam, jednou do mne málem vrazilo, ale ani jeden jsme to moc neřešili. Výjdu z obchodu a dítě s jiným pobíhá před ním a jeden z nich do mne opět málem narazí. Ten druhý něco začně mluvit, otočený na mne. Žvatlavou rakouskou němčinu bohužel neumím, nedokážu usoudit, co chtěl říct, ale z výrazu tváře jsem pochopila, že mluví na mne a že si asi hodlá stěžovat, že si dovoluji chodit po ulici jako chodec a nedělám si z něj hřiště. Dítě seřváno německy, sklaplo.

4. Málem mne přejelo auto. Ve čtvrtek na Maria-Hilfer-Strasse. Na přechodu. BMW. Cca. padesátník s pleškou. Seřván česky, odjel.

5. Obchody začínají lehce zlevňovat. Pimkie už nasadil výprodej 30 % na hodně věcí. Deichmann má výprodej tenisek. Accessorize furt nic. Až začnou slevy i tam, asi umřu. Už teď tam umírám, když koukám na tu krásu. Mohla bych si tam dát židličku a jen se dívat a byla bych spokojená.

6. Anca si teď budíka nastavuje na 6:30, bo se koupe ráno a ne večer. Moje poslední hodina spánku je tak už pouze velmi povrchní, protože mně zvoní budík 7:20. Poslední dva dny navíc ráno volá na pevnou linku její maminka. Včera v 6:30 ráno, dneska, tedy v sobotu, to bylo v 7:15 ráno.

7. Za týden mám zkoušku, musím se hodně učit, hodně učit...

Vídeň, město opery

2008-10-21T22:46:00.000-07:00

Vídeň a opera k sobě patří stejně jako Vídeň a řízek. Nikdy dřív jsem na opeře nebyla, aspoň si to nepamatuju (činohru jsem zažila mnohokrát, balet před pár měsíci), a nedovedu si představit větší entrée než vídeňská státní opera.

...A PODROBNOSTI AŽ ZÍTRA, PADÁM ÚNAVOU!

TAK POKRAČOVÁNÍ:

Samozřejmě lístky na vídeňskou operu stojí hodně, ale dají se za tři eura sehnat místa ke stání, Problém je, že předprodej je ten den a jedna osoba může koupit pouze jeden lístek. Což jsme nevěděly, takže mi spolubydlící volala, že mi lístek koupit nemůže, takže jsem prchala z práce v obavě, že lístky už nebudou. Po celkem komplikovaném hledání uvnitř opery jsem našla okýnko, koupila lístek, byla překvapená, že šatna je v ceně lístku (což se o toaletě říct nedá) a našla spolubydlící. Ta mi řekla, že kolem ní je vše obsazené a ať si rychle najdu místo. Ehm...obsazené ve světě opery je to, že si někdo šátkem označí své místo a pak ještě na hodinu někam odejde...hm...takže jsem byla úplně na boku, protože jsem přišla půl hodiny před začátkem hry. Hrál se Verdi, nejslavnější La traviata..bulela jsem na konci každého dějství, fakt krása. Ještě v té majestátné opeře, úžasné. Sice jsem viděla jen polovinu podia, ale tak na operu musí hlavně člověk poslouchat /a číst titulky, aby vůbec věděl, o čem to je/. Jestli mne tam něco rušilo, tak to byla ignorance některých lidí. Hlavně to, že někteří tam přišli natvrdo v džínách, sportovním tričku, přes boky ovázanou mikinu, botasky. Já netvrdím, že každý musí přijít v kostýmku, obleku, nebo jako já košile a kalhoty, ale tak aspoň trochu úcty k tomu místu. Aspoň slušný boty a košili! Napravo ode mne byli dva Amíci, otec se synem, evidetně turisti, co se rozhodli večer se mrknout, cožeto je vídeňská opera. Usínali u toho, místo stání si sedli na poslední schůdek, nohy si opřeli o opírátka, no děs.Na jednu stranu je chápu, že byli unavení, na druhou z toho rozhodně nic neměli. Nalevo ode mne byl páreček, on nějaký Jižan, ale mluvili spolu německy, pořád na tu svoji slečnu šahal a jak se o sebe opírali, tak se pořád posunovali ke mně, nějak jsem to nehlídala a sledovala operu a pak si najednou všimla, že se mi někdo otírá o rameno.
Po přestávce část lidí odešla, takže jsem stála na lepším místě. V podstatě stojí za to si koupit lístek jen za ty tři eura, protože vždycky se najde někdo, kdo po přestáve odejde a je šance na lepší. Anca si dokonce sedla, mě stání nevadilo, seděla jsem celý den a dokud šlo sundat boty, tak to bylo naprosto v klidu...hm...už asi vím, z čeho jsem nachlazená. Každopádně na operu sem určitě ještě zajdu, ale ne ve čtvrtek, jak se chystá Anca. Bude Faust a hlavní soprán má Angela GHEORGHIU, rumunské eso, tak se jde nacionalisticky podívat. Mně to vyhovuje, aspoň budu taky jednou sama na kolejích :-)

Vídeň na podzim

2008-10-20T12:31:00.001-07:00

Přiznám se, že moc nemám ráda podzim, jeho barvy se ke mně ani moc nehodí a nelíbí se mi to rychlé ochlazení. Letos to bylo obzvláště dramatické, neboť v září byla neuvěřitelná zima. Letošní podzim je jiný, je ve Vídni. Má to své kouzlo, vidět Marii Terezii, jak si na svém trůnu pohrává s větrem o spadené listí a procházet Hofburgem a hrabat se nohama v tom listím. Z čehož jen vyplývá, že Vídeň je krásná ve všech ročních obdobích. Přes týden sice pršelo, ale v pátek se udělalo nádherně, až jsem litovala, že jedu domů a nemohu o víkendu zase objevovat kouty rakouské metropole.
Upřímně řečeno jsem se ale domů těšila jako malá, až moc se mi stýskalo po ségře a Matesovi. Ve čtvrtek jsem to už nevydržela a viděla jsem na ulici jednoho labradora a šla k němu a začala ho hladit a bylo mi jedno, co si o tom panička myslí. Mates doma nezklamal, věnoval se mi, jak to šlo, s Luckou to bylo horší, protože byly volby a pak šla s holkama pokecat a druhý den spala víc, než jsem čekala. Ale nakonec jsme stejně pokecaly.
Doma na mne navíc čekal můj nový počítač, ten starý se mnou prožil tři roky a už to na něj bylo moc, ještě žije, ale má slabé „srdce“ a „neohne se“. Nechala jsem ho Lucce, bude se jí hodit. Juraj, zlatíčko, mi celou sobotu upravoval nový počítač a táhl data z Huga. Nový počítač nemá ještě jméno, pořád rozmýšlím mezi Altierem, Antoniem a Massimem 
Nespornou výhodou nového počítače je to, že mi vydrží dvě hodiny bez napájení, takže si teď mohu dovolit psát tento záznam ve vlaku, na cestě do Vídně. Dneska jsem to vzala jinak než s přestupem v Břeclavi, přestoupila jsem v Brně, což sice poněkud déle trvá, ale zato si v klidu sednu a z domova odcházím až v 16:40 a ve Vídni bych měla být 21:30. No to určitě nebudu, ale tak stejně půjdu hned do postýlky, tak to nevadí  Za 14 dní jedu zase domů, tak to zkusím cestou zpátky asi zase jinak, abych objevila, co mi nejvíc vyhovuje.

P.S. Tak ve Vídni jsem skutečně nebyla ve 21:30, byli jsme tam už 21:25!!!

Vídeň, pro dámy

2008-10-16T13:18:00.000-07:00

Tohle bude pro pány dost nezajímavé, takže rovnou tento příspěvek přeskočte.

Hned po prvních dnech jsem musela s hlubokým zármutkem konstatovat, že chlapi ve Vídni nic moc. Zlaté Německo, tam padaly oči z důlků pravidelně. Nevím, čím to je, jestli tím, že narozdíl od Jeny je to mnohem více přistěhovalců a v podstatě člověk neodhadne, jestli ten klučina na eskalátoru je Rakušan nebo nějaký Španěl, co tu studuje nebo jen navštívil kamaráda. Každopádně se tu rozhodně tak neotáčím za chlapama jako v Německu. Spolubydlící tvrdí pravý opak, jí se tu líbí, až se stydí, bo má doma svého přítele. Tak si vyberte.

Dneska jsem se opět toulala po městě. V neděli jsem viděla dvě holčiny v metru, nastoupily na Stephansdomu, jak se hrabou svými nákupními úlovky. A byla tam igelitka Accessorize. Accessorize, které v Praze zrušily a když jsem ti v únoru zjistila, měla jsem pokažený zážitek z Prahy. Hledala jsem na netu. Evidetně tu značku převedli pro jinou značku, anglickou Monsoon, každopádně ve Vídni je a dokonce si pamatuju, že jsem tam i kdysi byla. Leží na Grabenu 15, jen tak pro info. V rámci svého předsevzetí udělat si každý rok radost jednou taškou Accessorize mám do konce roku ještě čas :-) Hm..rozumější asi počkat na povánoční výprodeje. No dneska jsem se tam kochala jenom půl hodiny, abych nebyla podezřelá :-)

No asi už jsem byla podezřelá tak dost, protože jsem byla totálně zmoklá. Za poslední dva dny jsem podruhé zmokla. Ne že bych neměla ve Vídni deštník, já prostě jen nečekám, že začne pršet. Včera jsem se po ránu podívala z okna a bylo po dešti. Ještě jsem si říkala, jak je fajn, že v noci pršelo a bude hezký vzduch. Hm..tak ve Vídni nepršelo, ale na jejím okraji už ano a ve vesničce taky, takže 13 minutová chůze v dešti :-) A dneska nepršelo,vystoupím z metra a leje jako z konve. Schovala jsem se do Zary a po 20 minutách kochání usoudila, že už nemám co si ošahat a je čas jít dál. Než jsem došla k Monsoonu byla jsem durch.

Cestou domů jsem se dívala po chlapech a teda dva stáli za to, ale jinak nic. Lépe řečeno možná něco, ale vždycky to šlo v doprovodu jiného chlapa, což asi znamená, že dotyčný loví ve stejných vodách :-)

FOTKY

2008-10-14T13:49:00.001-07:00

Tak..fotky dodány k danému tématu, takže je potřeba listovat blogem :-) Enjoy!

Vídeň, Prater

2008-10-14T13:42:00.001-07:00

1. Za maminku, za tatínka...

2. Já, Anca a langoš

3. Čekáme na vagón

4. A uuuž jsme tan

5. Já a UNO-City

Bylo na čase konečně zajít do Prateru. Ve Vídni jsem byla třikrát a furt nic. Takže úkol na neděli, kdy obchody mají zavřeno, byl jasný. Lístky na Riesenrad jsem koupila už v sobotu, vzala jsem Ancu a Švédku a šup do kabinky. Počasí naprosto dokonalé, krásně jsme viděly. I na UNO-City (poznámka pro nepolitology...OSN má ve Vídni jedno ze svých sídel). Na nic dalšího jsme nešly, všechno vypadalo až moc adrenalinově včetně řetízkáče :-) Sedly jsme na jedno a kecaly. Anca si koupila langoše, ona se divila, že je na něm česnek, já se divila, že je to tak velký. A to si koupila jen poloviční, jsou i větší. No taky ten malý stále skoro tři eura...každopádně jsme si víkend hezky užily a v pondělí hurá do práce.

Vídeň, Belvedere

2008-10-14T13:24:00.000-07:00

1. BEL

2. VE

3. DE

4. RE

5. GASOMETER

V sobotu bylo úžasné počasí a my s Ancou byly už dlouho rozhodnuty jít do Belvederu, spolu s dalšíma erasmákama. Belvedere se dělí na dolní a horní, koupily jsme si combiticket a ťapkaly po výstavách tam. Byli tam klasici baroka a klasicizmu, pak nekonečně moc obrazů Ježíška a výstava Arnulfa Rainera und Dietera Rotha. Ta byla příšerná, čmáranice na fotce...moc jsem to nepochopila, ale třeba umělci z toho budou nadšeni (že, Peti). Byl tam Napoleon. Ten slavná napoleonská podobizna na koni na hoře sv.Bernarda (http://en.wikipedia.org/wiki/Image:Napoleon4.jpg). Ooo...po čtyřech hodinách jsem byla unavená, ale domů se mi nechtělo. Holky šly ještě k Hundertwasserhausu, ale já si řekla, že ten mi neuteče a fakt jsem neměla náladu se ještě na něco moc soustředit, hlavně na povídání si v němčině. Šla jsem se projít na jihovýchod Vídně, Prater a Gasometer. Gasometer jsou čtyři válečky spojené v jedno, mají tam byty, koleje, kulturní centrum, pár obchodů a Interspar a vypadá to fakt velmi zajímavě. Jo a jestli někdo neviděl výstavu "the Bodies", tak ji najde právě zde. Já tam nešla..vlastně jsem neviděla nikoho, kdo by tam šel.

Vídeň, nejasnou řečí mluvící

2008-10-14T12:52:00.000-07:00

Jestli jsem si něco uvědomila až ve Vídni, tak je to, jak může být člověk jazykově zmaten. Přes den myslím v němčině, do toho čtu články v angličtině, takže když na mne někdo potom mluví zase německy, jsem o nějakou sekundu pozadu. Do toho občas zavolá někdo šéfovi a ten, jelikož se vrátil z konference v Paříži, místo Hallo řekne Pronto a už se snažím chytat francouzštinu, kterou prokládá rozhovor. Cestou domů slyším ve městě všechny možné jazyky, slovenské maminky mluvící se svými dítky chvilku německy, chvilku slovensky, Češky co si myslí, že jim ve Vídni nikdo nerozumí, černochy a asiaty s jazykem, který nedokážu identifikovat a samozřejmě spoustu turistů mluvících anglicky, italsky, španělsky a rusky. Doma začne telefonovat Anca do Rumunska, mluví jazykem velmi podobném italštině a občas do toho na mne najednou promluví anglicky nebo německy. Za den mám z toho všeho celkem velkou hlavu a vyplynuly mi z toho jen čtyři závěry:

1. Anca má mnohem lepší němčinu než já. Chodila na bilinguální gymnázium a hodně četla. Jde to vidět, má slovní zásobu i celkově konverzaci na úrovni C2.

2. Naštěstí se dostávám zpět do angličtiny, kterou jsem používala naposledy v březnu a fakt to potřebuju, protože mi všechna slovíčka naskakují v němčině.

3. Musím začít dělat něco s tou francouzštinou, začíná mne štvát, že polovinu zdrojů EU nejsem schopná rozluštit.

4. Chybí mi italština, ale k té se dostanu znovu až v listopadu.

Vídeň, město po práci

2008-10-13T11:54:00.000-07:00

Snažím se po práci aspoň na hodinu skočit do města a trochu ťapkat. Jednak abych se protáhla, jednak abych něco viděla. Když jsem to udělala minulé pondělí, nějak na mne dolehla euforie z Vídně a já šla kolem Hofburgu, parlamentu, radnice, Marie Terezie, muzeí, Maria-Hilfer-Strasse a byla vysmátá.

Jindy ta euforie zmizí, hlavně když jdu nakupovat a paní prodavačce nestojím ani za to, aby mi řekla na shledanou. Opět porovnání s Německem dokazuje, jak jsou Němci (hlavně východní) milí a slušní. Tady se člověk bojí pípnout, protože mu dají najevo, jak strašně obtěžuje. A to jejich pracovní doba je tak krátká! Němci popřejí hezký den, hezký víkend, usmějí se a ještě řeknou, ať si to tričko za 5 euro užijete...njn...nejsem v Německu, ale ve Vídni. V kuchyni mi jedna slečna z Grazu říkala, že se jednou snažila pomoct paní s kočárkem a ta jí seřvala, bo si myslela, že jí ho chce ukrást. Prý jsou Vídeňáci divní. Nevím, neznám zatím kromě ní nikoho z jiné části Rakouska. Kromě pana Haidera, který je teď tady tématem číslo jedna, hned vedle toho, že Kundera bonzl někoho před desítkami let. Dneska to "viselo" na informační tabuli metra. Fakt jsem se divila, že to Vídeňáky zajímá.

Friday night aneb Erasmus-night-life continues...

2008-10-13T10:31:00.000-07:00

1. Před party

2. Na party

3. Po party (teda pro mne)

4. Moc lidí

5. Ferenz nás hlídal

Přišla jsem z práce totálně hotová, nic se mi nechtělo a Anca řekla, že je večírek. Zeptala jsem se jaký, nechtěla jsem zažít další "večírek" ve stylu tři medici se povídají anglicky o úrovni nemocnic v Evropě. Anka nevěděla, tak jsem oblečení moc neřešila, protože jsem se připravila na další hospodské povídání. Hm..chyba lávky. Byla to welcome party pro všechny erasmáky ve Vídni. Hups...no tak jsme to trocha nevychytaly....hlavně tam bylo šíleně moc lidí, ve třech sálech cca. tak 200. Nedalo se hýbat, nedalo se dýchat, na záchod se čekalo půl hodiny. Takové akce fakt nemám moc v lásce, bylo by to jinak fajn, kdyby tam byla tak třetina, polovina. Navíc jsem byla totálně hotová, takže jsem se o půlnoci zvedla a fakt šla, protože jediné místo na tancování bylo hned vedle repráků, z čehož jsem ohluchla :-)

Asi vás zajímají lidi..no...seznámila jsem se s kamarády Anky, což bylo Slovensko, Česko, Polsko, Řecko..hm..víc si nevybavuju...bylo to takové zvláštní, být zase obklopená tolika cizinci, které neznám a kde se člověk snaží zapamatovat jméno, národnost a co kdo studuje. Vzpomněla jsem se na Jenu a musela se smát...

...Anca přišla o půl čtvrté ráno.

Nákupy ve Vídni

2008-10-11T10:25:00.001-07:00

Ano, nečekané téma, že....no tak koho to nezajímá, ať raději dál nečte...hihi...tak předně je nutno říct, že Vídeň hodně srovnávám s Německem, což asi ideální není, ale nabízí se to. Jídlo je tu o trochu dražší...rozhodně pečivo a jogurty. Nevyplatí se nakupovat v Bille a Intersparu, čehož je poměstě bohužel nejvíc, ale ceny jsou ještě vyšší než v Penny nebo Zielpunktu. Tam to celkem jde, i když zase výběr není tak bohatý, ale to nevadí, mé stravovací návyky zde nejsou ideální at all.

Nákupy obecně mají velký problém. Obchody zavírají brzo, 18:30 nebo 19 hodin. Nejsou tu velká obchodní centra, spíš klasicky obchod vedle obchodu na ulici. S mojí pracovní dobou 9-18 s tím, že dostat se domů trvá hodinu, tak to je ještě stupidnější. A samozřejmě v neděli se nepracuje. Ale tak co nadělám, kochám se po výlohách-Maria Hilfer-Strasse, vyhlížím budoucí boty (opovažte se tohle někdo komentovat, já fakt nemám žádné teplejší podzimní boty než baleríny!!!). Ve čtvrtek a hlavně v pátek obchody zavírají trochu později, řekněme v 19 hodin nejdříve a ve 20 hodin nejpozději. A v sobotu mezi 10-18 je otevřeno. Samozřejmě jsem to dneska lehce využila, bohužel jsem neobjevila to, co jsem hledala (v překladu-nešla jsem kolem Deichmanna). Já vlastně už ani nevím, jestli se v zahraničí vyplatí nakupovat, s tou krizí a kurzem koruny, který je opět na 25,5...no uvidíme :-)

Koloběžku zatím nemám, bo jsem narazila na jediný obchod, kde prodávali jeden typ a to pro děti do 50 kg. Ale už jsem ovjevila zkratku, takže mi to netrvá do práce 13 minut, ale 11, heč :-)

Koleje

2008-10-08T12:51:00.000-07:00

Koleje..po prvním šoku zjišťuji, že to celkem jde. Jsou kousek od zastávky, sice na rušné silnici, kde neustále projíždějí auta, ale zase je zima, takže okno zavíráme. Papírové stěny snad patří ke všem kolejím, takže to beru jako povinný inventář. Kousek je Billa a na druhé straně Zielpunkt...o tom potom.

Koupelna s toaletou je přímo v pokoji, kuchyňka na chodbě, hned naproti našemu pokoji. V kuchyňce je jedna lednice bez klíčů a druhá na klíče, ale to musí člověk platit 4 euro na měsíc a ještě nějaký depozit 20 euro. No uvidím, jak moc se bude krást z té společné ledničky bez zámku, která šíleně mrazí, takže z jogurtu mi dělá zmrzliny a z pomazánky beton.

Spolubydlící Anka je z rumunského maloměsta, ale slečna je celkem světoběžník, měla praktikum v Kolíně nad Rýnem, nějakou letní školu v Egyptě, brigádu v USA a byla au-pair v Británii. A teď je na jeden semestr ve Vídni, studuje 5.ročník medicíny. Je milá a až moc komunikativní. Tím chci říct, že si ráda povídá. Já si taky ráda povídám, ale občas chci mít svůj klid. Když celý den čtu články v němčině a angličtině, se všema se bavím v němčině a myslím v němčině, jsem večer ráda, že si na chvilku sednu k počítači a nemusím myslet. Prostě si jen píšu česky s někým z Česka, sedím na zadku a užívám si těch pár chvil než půjdu spát a pak zase celý den přemýšlet v němčině. Prostě potřebuju vypnout. Anka asi slovo vypnout nezná. Mluví když se učí, mluví když jde spát, mluví když vstane. Mluví na mne. Což očekává nějakou reakci. Ti, co mne znají, ví, že reakce 5 minut po probuzení nepřijde a pokud přijde, je velmi negativní. Anka to myslí dobře, ptá se jak se mám, jaký byl den, co budu dělat, jestli jsem se dobře vyspala. Tak se snažím odpovídat. Mile odpovídat. Lépe řečeno odpovím a zalezu do koupelny a tam se snažím probrat.

Jelikož je na Erasmu, má to výhodu, že se dostanu na večírky. Nevýhoda je ta, že ráno vstávám o půl osmé a večírky mediků jsou...večírky mediků. Včera, zatímco mí drazí spolužáci měli politologický večírek, já byla v zajetí Řekyně, Němce a Rumunky, co si povídali o tetanových injekcích a poplatcích za ošetření v USA. Navíc to bylo v angličtině, bo Řekyně neumí moc německy, takže jsem po třech hodinách byla naprosto hotová. V pátek jdeme na večírek, doufám, že to bude opravdu večírek a ne instruktážní přednáška na téma co dělat na kolejích s jedním drinkem zdarma jako včera :-)

Co tu vlastně dělám

2008-10-06T12:55:00.000-07:00

Dobrá otázka, řešila jsem jí celé první tři dny, že mi opravdu muselo přeskočit, že jsem ve Vídni. Šlo to celé tak nečekaně a hlavně složitě a vedle milionu dalších věcí, co jsem řešila, že první dny mi nedocházelo, kde vlastně jsem a co dělám, jen jsem si matně pamatovala, jak jsem v sobotu přijela z mezinárodní školy a že v pondělí podepisuju smlouvu a ve středu nastupuju.

Praktikum mám v Rakouském institutu pro evropskou bezpečnostní politiku, je to v podstatě výzkumný ústav asi o 20 lidech, přičemž já budu pravidelně potkávat cca. 6, teda víc jich zatím neznám, ale asi to ještě přijde. Jedná se think-tank organizaci, takže takový zprostředkovatel, informační kanál, nevládní organizace zaměřená na výzkum, nevím, jak lépe to popsat. Prostě když se něco děje ve světě, oni to sledují, informují o tom, vydávají publikace, organizují konference, občas jedou se s někým setkat apod.

Zatím jsem na říjen dostala práci psát eseje a vyhledávat informace na pár témat, v listopadu mne čeká spoluorganizace konference Europaforum a v prosinci se uvidí. O zábavu se mi teď stará 79 AKP států, se kterými si hraji už od středy a zatím jsem napsala 2000 slov. Nemá to nic společného s Ludvíkem Vaculíkem :-)

Můj mentor, který na mne dohlíží, se jmenuje Arnold...ano, Arnold z Rakouska...opravdu to není Schwarzenegger...je o čtyři roky starší než já, což na jednu stranu vyvolává dobrý pocit, kam se člověk může za pár let dostat, na druhou stranu je to depresivní, když si řekne, kam by se MĚL UŽ za pár let dostat a neví, jestli se tam dostane. Je teď dva dny v Paříži, před dvěma týdny byl v Lucembursku, raději se neptám, co tam dělá a s kým se setkává, protože dneska mi další kolega řekl, že musí na dva dny do Berlína, protože tam bude pan Solana a já jen naprázdno polkla a litovala, že se nevlezu do kufru.

Organizace se nachází ve vesničce nedaleko Vídně, sídlo je na zámečku. Proto název "Život na zámku". A jelikož dojíždím přes S-Bahn, U-Bahn a nakonec mne čeká ještě 13 minut pěšky, což mne celkem otravuje a s koloběžkou by to bylo lepší, tak proto ten podtitulek "Praktikum na koloběžce". Ještě sehnat tu koloběžku...

První dny

2008-10-06T11:47:00.000-07:00

1. Parlament

2. Radnice

3. Jedno muzeum

4. Druhé muzeum

5. Mařka

Přátelé, dostat se do Vídně je poměrně složité, přestože Olomouc je kousek. Problémem jsou České dráhy a jejich zpoždění, čímž se přestup v Břeclavi, na který má mít člověk pohodových 13-15 minut, stává stresovou záležitostí. Kdo někdy takto jel, dá mi za pravdu, že dostat se ze zadního nástupiště na nástupiště číslo dvě s těžkým kufrem a podchodem na opačné straně nádraží není moc příjemné, zvlášť když to nemůže vzít přes koleje jako to dělají taškáři. Milovníci kufru si tak cestu natáhnou o dvě minuty, což v případě, kdy hlásí "ukončete prosím nástup, vlak je připraven k odjezdu" je opravdu hodně. Stalo se mi to ve středu i v neděli, takže příště hodlám přestupovat v Přerově :-)

Praktikum mi začalo oficiálně ve středu a se svým mentorem jsem byla dohodnutá, že přijedu ve 12 hodin, takže jsem mohla z Olomouce odjet ve středu ráno, v šest ráno...pro některé ráno, pro jiné hluboká noc. Ve Vídni jsem byla před desátou, na nádraží běhala od okýnka k okýnku a řešila MHD lístek a rakouský Junior Pass na dráhy. S těžkým srdcem jsem tam nechala 105 euro za tyto dvě věci (ano, přátelé, když nejste student univerzity ve Vídni, jste obyčejný smrtelník a platíte tak 50 € za Vídeň a dalších 35 € za první příměstskou zónu...a ne, nejedná se o lístek na celý zbytek roku, to je jen měsíční!) a kufr s batohem v úschovně jako bonus.

Odjela jsem do práce, po čtyřech hodinách jsem jela zpět na nádraží a ejhle, magnetický klíč na otevření mého boxu v úschovně nešel. Potkala jsem tam i dvě zmatené Rusky, které měly stejný problém a jelikož uměly kulové německy, anglicky, italsky a česky, tak jsem šla na informace. Řekli, že nám někoho pošlou, což ty Rusky nechápaly ani ve chvíli, kde jsem jim to řekla v těch čtyřech jazycích a navrch jsem přihodila ruské slovo "utíkat", na které jsem si vzpomněla z Kolji. No každopádně pán přišel, otevřel jim box a dámy si spokojeně pelášily se svými nákupy na vlak neznámo kam, pevně doufám, že ne do Karlových Varů.

Já vzala svůj kufr a šla na S-Bahn směr koleje. Ve Vídni se člověk orientuje celkem dobře, systém je přehledný, akorát většina vozů má jen zvukové ohlašování zastávek, tak člověk musí buď vědět, kolik zastávek má jet, nebo si hlídat stanice z okýnka. Každopádně MHD byla bez problémů, což se o následném hledání ulice s mapou v ruce říct nedá. Ti, co měli tu čest vidět mne s mapou v ruce jistě vědí, o čem mluvím. No..zkráceně řečeno..po 10 minutách jsem trefila tu správnou ulici, samozřejmě že byla v podstatě na dohled od stanice, ale tak aspoň jsem poznala okolí...ehm...

Po vyplňování všemožných dotazníků a zjištění, že aby výtah jel, musí člověk zasunout klíč, jsem dorazila do pokoje, kde mne hned ve dveřích zarazila mladá blondýnka a nadšeně vyprávěla, že bydlíme spolu. Přistěhovala se ten samý den už ráno, tak se mne evidentně nemohla už dočkat. Ale je fajn, Rumunka na Erasmu, studuje 5.ročník medicíny a pořád mi nabízí jídlo.

Šly jsme spolu nakoupit, navzájem omdlévaly z cen a já pak vyčerpáním padla za vlast do postele a do rána jsem o sobě nevěděla. Ve čtvrtek jsem byla celý den na praktiku a večer se jen trochu prošla po okolí kolejí, ať vím, kde co mám za obchody a v pátek jsem jela hned brzo odpoledne rovnou z práce do Olomouce, abych si do Vídně dovezla zbytek věcí. Každopádně domů nehodlám jezdit často, protože mne to dojíždění hodně vyčerpává.

Co, proč, kdy a jak

2008-10-04T02:13:00.000-07:00

1. Tady pracuji...zámeček

2.+3. Zastávka, kde vystupuji

4. Jak některé Rakušanky mají buď moc velké sebevědomí, nebo nízký práh soudnosti

5. Deli podniká...

Zkrácená verze, proč jsem ve Vídni je ta, že mi jednoho dne hráblo, že bych praktikum mohla dělat v rakouské metropoli. Delší verze je ta, že mne k tomu přivedla už před rokem Deli, která chtěla praktikum v Haagu a já si řekla, že než strávit tři týdny na nějakém českém úřadě bude lepší rovnou zajet si do zahraničí na tři měsíce. Že je to opravdu to, co chci, mne utvrdil i pobyt v Jeně, o čemž máte všichni přehled z prvního blogu.

Každopádně se celá ta situace vyřizovala velmi dlouho a snadné to nebylo. Nevěřila jsem, že to nakonec klapne, což je důvod, proč naprostá většina z vás neměla až do posledních dnů tušení, že vůbec do konce roku měním adresu :-)